BK MLADA BOLESLAV
20. 8. 2019 | Zdena Bobková

Lukáš Pabiška: Nemám rád, když se člověk na něco vyprdne


M l. B o l. – Léto je v plném proudu, extraligová sezona 2019/2020 už ovšem pomalu ale jistě klepe na dveře. Než vypukne to, na co se všichni tolik těšíme, připravili jsme pro vás rozhovor. Je poměrně obsáhlý a rozhodně netradiční. Takže si ho s sebou přibalte na cestu a přečtěte si ho ve volných chvílích, třeba na své dovolené. Přinášíme Vám velmi otevřené interview s Lukášem Pabiškou – o hokeji, trénování, mladoboleslavském klubu nebo třeba o emocích, které s sebou tahle nejrychlejší kolektivní hra na světě přináší. Služebně nejstarší hráč Bruslařů bude v letošním roce ve městě automobilů začínat už svou 11. sezonu, a tak je na místě rozhodně i nějaké to bilancování a hodnocení. Tušíte například, co chce Lukáš Pabiška dělat, až skončí s aktivním hokejem? A víte , proč nenastoupil do čtvrtfinálové série s Libercem v loňské sezoně? Když se navíc rozpovídal o svém přestupu z Liberce, šel teprve s kůží na trh! Rozhodně tedy doporučujeme ve čtení vytrvat. A kuriózní perlička na závěr – údajně prý dělá i nejlepší bramborovou kaši! Přejeme hezké čtení!

Lukáši, možná se to už tak docela nehodí, ale stejně – pojďme se ještě na chvíli vrátit do minulé sezony...

Začátek nebyl takový, jaký jsme si asi představovali. Pokud to vezmu z osobního pohledu, tak já sám jsem byl po operaci tříselné kýly. Dlouho mi v létě nemohli zjistit, co mi je, omezovalo to trénování, nemohl jsem trávit čas s klukama, a začal jsem prakticky až na ledě. Příprava proběhla v dobrém duchu, vyhráli jsme turnaj v Německu a nadšení bylo velké. Přišel zápas s Litvínovem, pak se jelo do Varů, kdy se počítalo s tím, že uděláme body a... Nepovedlo se nic. Tam to asi nějak začalo. Nevím, kde byla hlavní příčina toho, že po dobré přípravě ta forma najednou nebyla.

Myslíte, že vás dobré letní výsledky nějak uchlácholily a dostavil se pocit „že to půjde samo“?

To ne. Přípravu člověk dělá proto, aby ho připravila na sezónu, a on do ní pak vletěl natěšený, nabuzený, s chutí vyhrávat. Všichni vědí, že prvních 14 kol je strašně důležitých. Všichni mají sílu. Ta odstupem času ubývá, pak už se hraje strategicky, protože se ty týmy na sebe dokáží připravit, mají videa. Na začátku sezóny člověk nemá žádné podklady, jak kdo hraje. Navíc, když má tým „nahráno“, tak se v případě neúspěchu hned nepanikaří a neřeší se, že zrovna tato prohra pak bude v budoucnu mrzet.

Takže po přípravě a dvou prohrách na začátku sezóny spíš přišlo leknutí…?

Přesně tak. A postupně to pak vyústilo k výměně trenérů.

Mluvili jsme o tom už několikrát a s několika lidmi, ale stejně mi to nedá – co všechno se po příchodu nového trenérského tria změnilo?

Myslím, že v týmu nastolili větší pořádek. Vše zaběhnuté se najednou změnilo. Přišli a řekli nám, že to, co jsme si mysleli, že děláme suprově, pro ně suprové není. Začala větší intenzita tréninků a jejich lepší systémové pojetí, zaměřovali se i na detaily, které pak rozhodují zápasy, třeba držení hokejky. Myslím, že si toho pak museli všimnout i lidé, že se něco změnilo, a že se hra ubírá úplně jiným směrem – větší agresivita, důraz, systematičnost. Dělali jsme to do posledního zápasu a pořád to bylo o té intenzitě. Hokej se pak z naší strany hodně zrychlil. Myslím, že právě ta agresivita a ty detaily rozhodovaly o tom, že jsme se během sezóny zlepšovali. Ačkoli pan Hořava říkal, že je to práce na delší dobu, což je pravda a já s ním souhlasím. Za rok se totiž sice mužstvo obmění a de facto se s ním znovu pracuje, ale v týmu zůstává jádro, které pak těm novým hráčům pomůže, aby se do systému dostali. Dnes zápasy rozhoduje video a připravenost na zápas, a to měli naši trenéři perfektní, role u videa byly rozdělené. Pan Rulík měl systémové věci, jak to na soupeře máme hrát, pan Hořava měl na starosti oslabení, kreslil zajetí soupeře, co na něj budeme hrát, kde budeme stát. Bylo to dobré, na led jsem šel už s tím, že vím, co se bude dít. Věděl jsem, co mám dělat.

Možná se pustím trochu na tenčí led, ale – předchozí trenéři tohle nedělali?

Takhle bych to úplně neřekl. Spíš si myslím, že se těm detailům nepřikládalo tolik na váze. Pan Kýhos nám třeba tolik nezmiňoval detaily typu jak držet hokejku. On to bral tak, že to máme vědět. Ale hokej se zrychluje. Když to vezmu podle sebe, tak hokej před deseti lety a teď, to je úplně někde jinde. Už co se týče letní přípravy a zlepšování kondice. Před dvanácti lety jsme běhali patnáctistovku. Kdybychom dneska kondičnímu řekli, že chceme běhat tyhle dlouhé tratě, řekl by nám: „K čemu vám to bude?“. Nejsme žádní vytrvalci.

Všechno se vyvíjí, takže určitě i hokej. Je pro hráče důležité sledovat nové trendy v hokeji? A musí se pořád učit?

Určitě. To je jako se vším. Když jsem se učil bruslit, učilo se to úplně jinak než teď. Před třemi lety u nás byl trenér z Kanady a říká mi, že dělám oblouky na úplně opačné noze. Ale nás to tak vždycky učili. Já se to už nepřeučím, ale mladí kluci se můžou ještě zlepšit. Neříkám, že bych se to nenaučil, a taky se o to snažím, ale spíš z toho důvodu, že pokud bych v budoucnu skončil s aktivním hokejem, tak bych se chtěl věnovat trenérské činnosti. Udělal jsem si i FTVS B licenci. Pokud bych se zasekl v tom, co jsem se učil před patnácti lety, tak těm dětem nemám co nabídnout. Ale i já už jsem se trendům dnešního hokeje musel přizpůsobit.

Snažím se naučit se to. Ale vidím na sobě, že už nejsem schopný některé věci udělat tak, aby mě mohly posunout, protože nejsem schopný se do té pozice vůbec dostat. Přitom vím, že by mi to pomohlo mít třeba rychlejší start, být celkově rychlejší… Jenže to prostě nejde. Jsem starý pardál a něco mám už příliš hluboko v sobě. Navíc co se mi povede na tréninku, nejde v zápase. V tréninku máte čas přemýšlet o tom, kterou nohou vyrazíte jako první. Když jedete naostro, hlava tohle nestíhá. Ale já zase třeba více těžím ze zkušeností ze hry a nejsem žádný mladý blázen, který by jenom jezdil.

S příchodem nových trenérů se změnil i přístup v trénincích. Ale slyšela jsem, že trenéři hodně pracovali individuálně i přímo s vámi. Je to tak? A bylo to i u jiných hráčů?

Ano, je to tak. Většinou jsme trénovali navíc ve volných dnech, v partě cca pěti lidí. Trénovali jsme bruslení a kondičku. S Patýzem (Pavel Patera, pozn. red.) jsme rozházeli puky a hráli kolem nich, trénovali jsme zvraty a pořád jsme byli v nějakém napnutí. Jeli jsme bomby a simulovali jsme zápas.

Myslíte si, že takhle trénují všichni trenéři?

To nevím. Naši trenéři chtějí s hráčem pracovat a pokud i on má zájem, tak s ním pracují a jsou schopní ho posunout dál, aby se zlepšil. Kvalitních individuálních tréninků jsou většinou schopni jen ti hráči, kteří hráli v zámoří a poznali tamní podmínky. Já třeba v zámoří nikdy nebyl, ale trenéři tvrdili, že tam pracují opravdu na 100 %. My si tady myslíme, že pracujeme, ale je to takových 60 % toho, co dělají oni. Myslím, že naše tréninky jsou dost náročné a upřímně si nedokážu ani představit, že bych tam měl nechat ještě dalších 40 %. Nevím, kde bych našel síly. Tempo těch tréninků bylo opravdu vysoké a my jsme na to nebyli zvyklí, a najednou jsme je začali dělat. Kdyby se to jelo od začátku, možná bychom vydrželi víc.

Mluvíte o tom, že tréninky byly náročné. Poznal jste, kde je váš strop?

Že už bych víc nemohl? Musím říct, že jo. Řeknu to na příkladu. Když jsme měli před sedmi lety za trenéra pana Jeřábka, na ledě jsme trávili hodinu dvacet. Ale probíhalo to tak, že člověk pořád někde postával, měli jsme dlouhá cvičení, než jsme se dostali na řadu, a tak dál. Teď máme jinak pojaté tréninky, kdy je člověk neustále v tempu a nikdo nikde nestojí. Myslím, že to teď máme dobře rozdělené a poskládané – chvíli cvičíme v tempu a pak se jedou systémové věci, je to rozdělené na fáze, nemíchá se to do sebe. Vzpomínám si, že na hokejových hrách v Brně před mistrovstvím světa říkali komentátoři před zápasem s Finskem, že Finové měli před zápasem takové rozbruslení, že to snad ještě nikdy neviděli. Přitom před zápasem se má člověk dostat na provozní teplotu, rozdýchat se, nezranit se, ale tohle byl prý klasický trénink a makačka. A já teď sleduji, že naše rozbruslení už má taky pořádné tempo. Ale vím, že dřívější rozbruslení probíhalo tak, že se člověk třeba ani nezpotil. Ale je to dáno i tím, jak to jde všechno dopředu, jsou určité trendy a dynamické tréninky nebo rozbruslení, mezi ně patří. Před deseti lety by u takového rozbruslení hráči řekli: „Tyjo, ten se snad zbláznil!“ (smích)

A s těmi tréninky a vývojem hokeje přichází i další změny, třeba hokejistovo tělo. Dřív musel být hokejista pořádný kus, aby ho nikdo nesrazil, teď je spíše šlachovitý a potřebuje mít pohyb. Je to hodně o rychlosti. Musím říct, že ten trend v trénování a v přípravě se obrovsky změnil.

V předešlé sezóně jste oslavil 35. narozeniny a v týmu patříte už ke zkušeným matadorům. Platíte v týmu za autoritu a jste vzorem pro mladé hráče?

To nevím. (úsměv) Jako jestli ke mně chodí pro radu? Já jim poradím rád, vždyť už na to mám i školu. (smích) Ale to je asi spíš otázka na kluky. Ale pod panem Augustou jsem hrál v útoku s Kousym a Najmym (Pavel Kousal a Ondřej Najman, pozn. red.), a ta komunikace s nimi byla super. Kluci byli venku, ví jak to chodí, vrátili se zpátky a chtějí se někam posunout. Jsou mladý, dravý a člověk jim může poradit a říct jim, že jsme to sehráli špatně, a že to příště uděláme jinak. A další střídání jdeme a uděláme to tak, jak jsme si řekli. Já se s nimi třeba nemůžu srovnávat v rychlosti, ale i díky tomu, že jsme si řekli co a jak, jsme se pak víc sehráli, a o tom to je.

A dala/dává tahle spolupráce s mladými něco i vám samotnému?

Určitě. Oni mě zas tlačí dopředu v tom smyslu, že jim musím stačit. Byl bych jim k ničemu, kdyby oni byli na útočné modré a já ještě na té naší, i kdybych byl sebezkušenější. Říkám jim, že vím, že jsou rychlejší, takže jsme to pak třeba hráli tak, že oni dva jeli dopředu, hráli tam a já jsem to více jistil zezadu, protože jsem měl zmáknutý spíš systémový věci a oni zase více využívali právě tu rychlost. Myslím, že jsme se posouvali navzájem. A já nejsem ten člověk, co by říkal, že ví všechno a že na sobě nepotřebuje pracovat. Moc dobře vím, že je to zapotřebí a pokud bych to neudělal, tak bych taky už třeba tři roky nemusel hrát.

Uvažoval jste už někdy, že s hokejem skončíte?

Myslím, že takovou tu krizi, že skončím, jsem asi ještě neměl. Mě žene třeba i jen určitý posun v týmu, že to někam směřuje. To mě motivuje dál. Vyhrabali jsme s prominutím z takových „sraček“, pak jsme udělali předkolo, semifinále, pak byly dva roky slabší, ale teď čtvrtfinále. Člověk to hraje pro ty emoce, pro naději v lepší časy.

Když jsem byl ještě v Liberci, tak jsem měl pocit, že se to tam tehdy určitým způsobem zastavilo. Postoupilo se do extraligy, ale pořád se hrálo o bronzový medaile a zůstalo se pod vrcholem, a pak najednou hráli baráž proti nám. Nastal tam útlum a nedařilo se jim dostat se nahoru. Teprve až poté, co to tam vzal Filip Pešán, tak rozjeli tu cestu, která směřovala k úspěchu. A i my jsme se z těch baráží dostali. A kdybychom teď naposledy nepodělali ty první dva zápasy s Libercem, tak by se opravdu hrálo hodně vyrovnaně. A člověk vidí, že kdyby se ještě víc pracovalo, tak by i ten Liberec byl k poražení. Musím říct, že od toho pádu z extraligy se opravdu udělala tlustá čára a vykročilo se na novou cestu. Řeklo se – stalo se, co se stalo, jsme v první lize, ale pojďme něco udělat. Vezmeme trenéra, ten si postaví tým. Sice to nevyšlo hned první rok, ale mělo to pravidla a jelo se, stupňovalo se to. Takže v tomhle já vidím cestu a vývoj Boleslavi.

S hokejem jste začínal právě v Liberci. Jak se vůbec udál váš příchod do Boleslavi? V letošním roce tu budete začínat už svou 11. sezónu…

Dodnes slýchávám, že jsem do Boleslavi šel kvůli penězům, že mi slíbili víc. Někteří lidi to pořád nemůžou skousnout. Ale teď už je to více jak 10 let, takže už asi můžu říct, jak to všechno bylo. Je sice pravda, že mi Boleslav nabídla víc než Liberec, ale to nebyl hlavní důvod toho, proč jsem se nakonec rozhodl pro přestup. Nechci teď Boleslav nijak poškodit, ale když jsem smlouvu podepsal, tak mi krátce potom řekli, že na nás nemají peníze a musíme jít všichni s penězi dolů. Takže měsíc poté, co jsem přestoupil, jsem i v Boleslavi bral stejně jako předtím v Liberci. Klidně jsem mohl říct, že tohle je nekorektní jednání, a že za tohle tady hrát nebudu. Ale zůstal jsem. Navíc rozdíl mezi nabídkou v Boleslavi a mým příjmem v Liberci nebyl nikterak markantní – to navýšení by mi pokrylo náklady na cestování do Boleslavi, takže bych si vlastně ani nijak nepomohl.

Čím to teda pro vás Boleslav i po snížení odměny „vyhrála“?

Popravdě jsem byl dohodnutý s Libercem. Měl jsem smlouvu podepsat už coby třetí strana. Agent i pan Jech již byli domluveni a z jejich strany bylo všechno podepsané. Čekalo se na můj podpis spíš jen jako na formalitu. Ale... (odmlčí se) Přestože jsem neměl v Liberci špatnou sezonu, cítil jsem, že kdyby přišla jiná nabídka, tak bych ji využil. V tu dobu se mi nelíbilo pár věcí, kvůli kterým jsem si říkal, že bych to zkusil jinde. Ať už skladba týmu, chování některých hráčů nebo to, že odchovanci byli tehdy bráni jako ti poslední. Měl jsem pocit, že jinde třeba dostanu větší šanci, než bych dostal tam. Bylo to pro mě velmi těžké rozhodnutí. Musel jsem se k tomu postavit čelem a vysvětlit panu Jechovi všechny ty důvody, proč nepodepíši a zkusím štěstí jinde. Nebylo to jednoduchý, ale v tu dobu jsem to tak cítil. Velmi si vážím, jakým způsobem to vzal a měl jsem trochu pocit, že mé důvody částečně pochopil. Přece jen to byl klub, kde jsem vyrůstal a ke kterému jsem měl velmi silný vztah. Vše se to seběhlo velmi rychle, Boleslav mě chtěla a já to chtěl zkusit. Cítil jsem to jako příležitost.

Myslíte, že je víc takových hráčů, kteří to tak měli? Jsou celý život v jednom klubu, ale pak přijde ten moment, kdy si řeknou, že to chce změnu…?

Myslím, že ano. Vím o pár hráčích, kteří to tak měli. Díky svým výkonům nakoukli do nároďáku, ale pak už se tam nedostali. Čekalo se od nich víc, ale oni přitom nedostávali tolik prostoru. Co pak člověk může udělat víc? Když se nedostane do přesilovek, které rozhodují zápasy, a statistiky to jasně ukazují? I za cenu rozchodu s mateřským klubem tu změnu udělají. Někdy zkrátka máte ten pocit, že když tu změnu neuděláte teď, tak už nikdy. A já měl tehdy přesně ty stejné pocity. A kdybych tu změnu neudělal, tak jsem mohl v 27 letech klidně skončit.

Dneska se mě lidi ptají, jestli mi není líto, že jsem odešel, když se Liberci daří a udělal titul. Možná ano, ale na druhou stranu, já už jsem v tom týmu stejně dávno nemusel být. Šel jsem do Boleslavi a dostal jsem tam to, po čem jsem toužil – byl jsem posilou, hrál jsem přesilovky, střelecky se mi dařilo. Samozřejmě, měl jsem také štěstí na spoluhráče, byl tam Ríša Král, Supíno (Michal Sup, pozn. red.). Sedli jsme si, hráli jsme jako lajna pohromadě. Do toho přišel pan Čermák, který mě znal z mládeže a věděl, co ode mne mohl čekat. A já měl pocit, že jsem opravdu udělal dobře, když jsem přestoupil. Pamatuji si, že jsem pak přijel do Liberce, už jako soupeř, a dal jsem tam dva góly. A najednou se dostavil i ten pocit zadostiučinění.

Jaký je váš vztah k Boleslavi? Jste v týmu už 10 let, což je vzhledem k současnému trendu, kdy hráči často mění své dresy, poměrně rarita… Celkově se vytrácí taková ta klubovost, nepřijde vám?

Pro mě je klubovost poměrně důležitá. A v Boleslavi byly ty vlny – baráž, spadlo se, znovu se to budovalo. Najednou člověk zjistí, že je tu 10 let a přitom se pořád na něco těší, pořád si říká „Jo, je to lepší a lepší!“… Člověk byl často jako na houpačce, pořád se něco dělo. Ve svý podstatě to uteklo, ani nevím jak.

Myšlenky na odchod někdy byly…? Třeba po sestupu?

Ne. Já si uvědomoval, že se spadlo, a že je potřeba pro ten klub něco udělat. Proč bych si měl říkat: „Hele, tady už se nehraje extraliga, tak já na to tady kašlu…“? Člověk si tehdy spíš říkal, že klub mu přece dal šanci hrát tu a něco dokázat. Jednou mě tu chtěli, tak jim musím pomoct. A říkal to i David Výborný: „Spadlo se, ale je to i moje vina.“ Zůstali hráči jako byl Nouzič (Tomáš Nouza, pozn. red.), Pepa Jindra. Říkali jsme si, že pro ten klub musíme něco udělat. Oni nás platí, a za to, co se stalo, taky neseme vinu. My jsme ve finále ti, kdo je na ledě, a měli bychom to uhrát. Bylo tam i několik dalších faktorů, proč zůstat. Vejba (David Výborný, pozn. red.), několikanásobný mistr, měl několik titulů a tak dál. Ale on je charakter člověka, který dokáže lidi strhnout k tomu, že mu pak věří, že to má nějaký směr. Dál se po tom pádu vhodně doplnil i kádr, i když to s ním první rok nevyšlo.

Za sebe pak musím říct, že i s odstupem času pořád cítím z toho posledního zápasu v Liberci křivdu. Podle mě to nebyl fér zápas a bylo to ve strašných emocích. Na druhou stranu rozhodčí jsou taky jen lidi a těch emocí a různých faktorů tam bylo víc. Po sezóně jsem byl naštvaný (po zápase roztřískal hokejku o mantinel, pozn. red.). Jenže v létě přišli Klimoš, Brožák (Tomáš Klimenta, Michal Broš, pozn. red.) a ten tým se zase dobře budoval. Stejně nejvíc záleží na partě, vybudovat to jádro, a aby byl tým schopný to nějak nabalovat. K tomu jsou potřeba hráči, kteří nehrají jen na sebe, ale pro tým.

Po pádu mi pak v Boleslavi nabídli další smlouvu, a já měl dobrý pocit z toho, že jsou se mnou spokojení, a že dělám tu práci tak, jak chtějí. Že jsme na stejné notě…

Tohle zní rozhodně férově. Ale na rovinu se zeptám – dostal jste někdy v průběhu kariéry opravdu zajímavou nabídku, nad kterou jste třeba dlouho váhal, jestli ji přijmout?

Ano, dostal. A tehdy jsem váhal. Odkud byla, ale neprozradím. Stejně už je to jedno, zůstal jsem. (úsměv)

Za těch 10 let, co jste v Boleslavi, jste se potkal určitě s mnoha lidmi. Dokázal byste jmenovat někoho, kdo ve vás opravdu zanechal silnou stopu?

Hned v první sezóně to byli určitě Ríša Král se Supínem (Michal Sup, pozn. red.), a pak to byl mladý Vejba (David Výborný, pozn. red.). Ten mi sedl hrozně lidsky. Ať se dělo cokoliv, makal pro tým. David je člověk, kterého určitě rád uvidím kdykoli. Teď se sice tolik nevídáme, není moc času, ale chtěl bych ho vidět, pokud to vyjde, třeba i s dětmi. A samozřejmě jeho táta, trenér Výborný.

Ten přišel do Boleslavi v roce 2012. Když jste se dozvěděl, že vás bude trénovat, těšil jste se?

Předtím jsem ho osobně tolik neznal, ale věděl jsem, že má zkušenosti, výsledky a reference, které hovoří za vše. Až pak uvnitř týmu jsme si vybudovali určitý vztah a člověk ho poznal blíž. Když se makalo, tak to všechno bylo v pohodě. Ale když měl pocit, že to nejde, nebo viděl, že jsme něco vypustili, tak to „lítalo“. Pamatuji si, že jsme hráli v Písku, vedli jsme 2:0 a dvacet vteřin před koncem první třetiny jsme dostali gól. O přestávce, když šel chodbou, kde byly vyskládané hokejky, jsem seděl vedle Davida Vrbaty a ten říká: „Hlavně, ať si nebere mojí!“ A ono šup, Vrbičkovu hokejku zlámal na čtyři kusy. Nebo košík s vypranými dresy, který může mít i 50 kilo… A on přišel do kabiny a jak byl v tom laufu, tak ho zvednul jednou rukou! Dodneška se o tom s klukama, kteří to pamatují, bavíme. Zkoušeli jsme to pak zvednout a nechápali jsme, jak to mohl dokázat. (smích) A to jsou momenty, který si člověk fakt zapamatuje. Ty emoce.

Máte ještě nějaký podobný veselý moment?

Za tu dobu je té srandy tolik, že bychom tu byli fakt dlouho. (úsměv) Ačkoli je to výkonnostní sport, tak i té legrace člověk v partě zažije hodně. Ať už v zápase nebo v tréninku, pořád se vymýšlí nějaký bejkárny. Ale neumím asi nic vypálit.

No, já jsem tak trochu narážela na kuriozitu, která se stala na konci loňské sezóny, v posledním zápase se Zlínem. I když ta pro vás v ten moment vtipná asi nebyla…

Vím, na co narážíte. Upřímně, se mi nic takového asi ještě nestalo, aby mě spoluhráč zranil při radování se z postupu do čtvrtfinále… Při čtvrtém gólu, když Šťáva (David Šťastný, pozn. red.) dával do prázdné, tak se to sjelo na levý mantinel a já jsem Šťávu obejmul a říkal jsem si: „Jsme hodně blízko manťáku, jestli teď na mě nějakej chytrák skočí a já si dám hlavou o manťák a sesypu se…“, Tak jsem se raději rukou opřel o mantinel a zarazil jsem se. No, a nepočítal jsem s tím, že na mě pojede Něma (David Němeček, pozn. red.), který taky všechno dělá na 120 procent (smích), a je hodně vysokej. No a jak radostí vyskočil, tak mi tu ruku vyhodil. Němovi to bylo potom hrozně líto, ale já mu říkal, že holt se stalo, nedá se nic dělat. Hrál jsem víceméně celou sezónu bez žádného vážnějšího zranění. I mě to bylo líto, protože jsem se těšil na čtvrtfinále, navíc na Liberec. Snažil jsem se to hned potom řešit, jel jsem za doktorem, ale bohužel to nešlo. Kdybychom postoupili dál, tak věřím, že bych se uzdravil. Nemohl jsem hrát na 100 %, a věděl jsem, že bych tomu týmu nepomohl. A hrát jen kvůli svému prospěchu, abych si zahrál proti Liberci? To dělat nebudu. Pořád je to play-off, a to se musí hrát na krev. Když to nejde, tak to nejde.

Vy sám jste ale jedno vážnější zranění měl. V sezoně 2010/2011 v zápase s Litvínovem Vás u mantinelu sestřelil Jiří Šlégr. Jak na to vzpomínáte a co to znamenalo pro rodinu?

To si pamatuju. Ležel jsem na ledě, brněly mě nohy, přiběhl ke mně doktor, a ptal se, jak mi je, a že to nevypadá dobře. Když mi sundali brusle a já cítil chlad na nohou, tak jsem si trochu oddechl. Pak mě vrtulníkem převezli do Prahy na neurologii a já věděl, že akorát dohráváme náš zápas.

Vnímáte třeba po tomhle incidentu hokej jako nebezpečný sport? A máte to nějakým způsobem v hlavě?

Já myslím, že ani ne.

Do rozhovoru se nám na chvíli přidá i Lukášova manželka Petra, která daný okamžik také prožívala: Pamatuji si to úplně živě, pořád to mám před sebou. I teď, když sleduju hokej. Když ho někdo dohrává, tak se bojím. A po tom, co jsem viděla ten zákrok, tak i o každého dalšího. My jsme v tu dobu měli novorozenou dcerku, která se navíc narodila předčasně. Stalo se to druhou sezónu, co byl v Boleslavi. Volala jsem tehdy Borisovi Žabkovi, kterého jsem asi jako jediného v Boleslavi znala, a on mě vyzvedl a jeli jsme do Prahy do nemocnice.

Lukáš: Já si to nepřipouštím, asi bych to ani potom nemohl dělat, kdybych se bál. Možná jsem ze začátku měl určitý respekt, ale to už si nepamatuji. Nevím, jak dlouho jsem nehrál… Ale i když jsem měl zraněné rameno, tak si člověk na tréninku osahá, co může. Pak zjistí, že i v zápase to při plném výkonu nebolí, tak už pak hraje bez problémů na plný plyn. A ani tehdy tam nebylo nic zlomeného. Měl jsem jen otok a nějakou dobu i krunýř, ale z toho jsem se pak dostal. Je to o tom prvním sražení, o první střele. Pak už to člověka nebolí, a hrát se s tím dá.

Život hokejisty, to je dril, pevný režim, tréninky, a tak dál. Jak se od hokeje odreagováváte?

Rodina. Jednoznačně. Já jsem nejradši doma. Mám zahradu, tam trávím čas moc rád. Taky si občas rád zahraju na PlayStation. A často také jezdím s dcerou po kroužcích. Užívám si roli tatínka na plný úvazek.

Máte manželku a dceru, což jsou zároveň asi největší fanynky, že?

Lukáš: To určitě ano. Největší.

Manželka Petra: Když malá ještě nechodila do školy, to jsme byly určitě na každém zápase. Teď už do školy chodí a, obzvlášť když se hraje později a my se i později vracíme domů, už nemůžeme být na každém utkání. Ale když to časově vychází, snažíme se. Dcera hraje tenis, což je časově náročnější, jezdíme s ní na turnaje, takže skloubit tenis i Lukášův hokej bývá občas časově náročné.

Lukáš: Petra mi pořád říká, že neví, kdy skončím. Každý zápas může být můj poslední, tak se snaží jezdit, aby mě viděla co nejvíc. Už to ale říká pět let a já ještě pořád hraju, takže je to dobrý. (oba dva se smějí)

Při vší té dřině a nabitému programu – stíháte plnit i ty domácí povinnosti, úklid? A píšete třeba s dcerou úkoly?

Manželka Petra: Občas na mě čeká s večeří, což je po náročném pracovním dni velice příjemné. Já přijdu domů z práce a on dělá s dcerou úkoly, nádobí je uklizené v myčce. A on mi říká: „Seď, seď, všechno je hotové.“ V tomhle je moc hodný.

Lukáš: Mám pocit, že bych měl pomoct, protože manželka jezdí do práce až do Prahy, má toho hodně a já nemůžu počítat s tím, že když večer přijede třeba v osm domů, tak bude ještě lítat kolem domácnosti. Večeři navíc stejně dělám pro sebe a dceru, tak proč bych ji neudělal manželce, když ona se o mě stará zase o víkendu. Myslím, že kdo to takhle má podobně, tak doma rád pomůže. Trocha toho úklidu není tak pracná a zabere maximálně hodinku času, nebudu se přece doma jen válet. Jinak se odreagovávám i na zahradě, sekám trávník, starám se o bazén. V zimě toho krom úklidu sněhu tolik není.

Mluvil jste tu o vaření – jaké je vaše největší kuchařské umění?

Salát, vajíčka, maso. Upeču i kuře, ale žádný omáčky. Jo a prý mám tu nejlepší bramborovou kaši. Peťa vaří brambory a pak řekne: “A teď dodělej tu kaši.“ (smích) Tohle zvládnu, to není žádné kulinářské umění. Sice jsem k tomu musel časem dospět, ale není to tak těžký.

Jste ten typ hokejisty, který se musí s jídlem hlídat, nebo si můžete dát to, na co zrovna máte chuť?

V začátcích jsem se hlídat nemusel. Dokonce Pepa Jandač mi říkal: „Najez se! Podívej se, jak vypadáš!“ A já jedl a jedl a nepřibíral. Potom se to přehouplo a teď už se hlídat musím. Není to ale tak, že bych nemohl něco sníst. Jím normálně, ale nepřežírám se. Normální zdravý životní styl, vyvážená strava. Nedržím ani žádnou speciální dietu, snažím se jíst zdravě. Nejím prasárny, ačkoli i ty si občas člověk dá. Za zápas člověk sundá i 2 kila. Ale dostane se z něj jen voda, takže po zápase ji člověk musí pořádně doplnit, v tomhle nás trenéři hodně hlídají.

Asi můžeme prozradit, že máte bratra Marka, dokonce dvojče, a také hokejistu. Zahráli jste si někdy i spolu?

Zahráli jsme si spolu jen v mládeži, pak už jsme spolu nikdy nehráli. Brácha byl v Benátkách a já v Boleslavi, takže jsme se už pak nepotkávali. Nikdy jsme si to ale nezáviděli. Brácha už navíc asi tři roky nehraje, takže už se nemáme ani kdy potkat.

A hráli jste někdy proti sobě?

Hráli (ukazuje na fotku, kterou má vystavenou). Myslím, že náš táta jí má jako tapetu na telefonu.

A jací jste? Stejní nebo každý nebe a dudy?

I když jsme dvojčata, tak si vůbec nejsme podobní. Já jsem o 10 minut starší. (smích) Povahově jsme oba kliďasové, v tom stejní jsme.

Měli jste třeba nějaký společný sen, kterého jste chtěli dosáhnout?

Myslím, že asi ani ne. My se hodně rozcházíme i v našich koníčcích. Můj brácha miluje motorky a jezdí cross. Mě to třeba nic neříká. Ale možná, že zpětně trochu lituju, že už jsme si spolu nezahráli. Ale třeba až jednou skončím, tak si spolu ještě zahrajeme. Brácha hraje nějakou tu neregistrovanou ligu.

Lukáš Pabiška se narodil 24. února 1984 a to jen 10 minut před svým bratrem Markem. Od malička koketoval se sportem a to hlavně s fotbalem a hokejem. Když se musel rozhodnout, vyhrál hokej. Své dětství a převážnou část své hokejové kariéry strávil v Liberci, kde dodnes žije. Do Mladé Boleslavi přišel před sezonou 2009/2010. Jestli někomu v Čechách něco říká slovo "klubismus", je to nepochybně on - mimo Liberec a Boleslav hrál jen ve čtyřech dalších klubech, pokaždé spíš "nedobrovolně" v rámci hostování a střídavých startů. Je to rodinný typ, dům si postavil blízko svých rodičů a prarodičů. Jeho bratr má dům hned vedle toho jeho. Když jsme ho přijeli navštívit, s trochou nadsázky jsme se dozvěděli, že by na začátku ulice měla stát cedule "Tady je Pabiškovo!" Dle své dcery Natálky dělá tu nejlepší bramborovou kaši na světě.

Ve vaší rodině je ale i další slavný Pabiška, je to tak?

Ano, tátův bratranec, David Pabiška, jezdí na motorkách Dakar.

Na závěr si dovolím otevřít ještě jedno téma, ačkoli jste to v průběhu našeho rozhovoru už tak trochu nakousl. Konec aktivní kariéry… Už víte, co budete dělat, až skončíte?

Krom trénování těch mladých, kterému bych se rád věnoval, mám i e-shop na Apple příslušenství. Firma mi funguje, ale víc bych chtěl trénovat. Určitě bych z toho hokejového prostředí úplně nechtěl vypadnout. Ale to uvidím až časem, jestli mě to bude naplňovat nebo ne. Ale když jsem si to zkusil, tak mě to fakt bavilo, takže bych to chtěl dělat.

V rozhovoru už jste zmínil, že byste po konci kariéry chtěl trénovat mládež. Angažujete se nějak dětí už i teď?

Richard Jareš dělá hokejové a víkendové kempy pro děti a já tam chodím s ním – mimo sezónu, během letní přípravy, když mám volné víkendy. Chodím mu pomáhat. Minulý rok jsem pravidelně každou středu jezdil do Říčan, kde mi právě Richard nabídl, abych sám vedl tréninky pro 6 dětí. Líbí se mi jeho vedení tréninků a práce s dětmi, a tak se to snažím okoukat.

Jak to tedy dělá? A v čem třeba jinak?

Líbí se mi vize, kterou má. Chce to ty děti naučit pořádně. Jeho tréninky nejsou o tom, že jim postaví kužely a ony jezdí, ale aby je v menším počtu naučil bruslit a správně držet hokejku, a mohl se jim pořádně věnovat, a aby tam nebyly žádné prostoje. Děti se navíc těší na konec, kdy se posledních 10 minut hraje zápas.

Chtěl byste se v budoucnu věnovat takhle malým dětem a jejich hokejovým začátkům nebo by vás lákali spíš ti starší a s tím už i trocha taktiky?

Můj vnitřní pocit je spíš ten, že bych chtěl řešit víc ty taktické věci, ale zase mě hodně baví, že u těch malých dětí člověk vidí ten progres, a že dělají to, co je člověk naučí. Na konci tréninku to třeba udělají automaticky, bez toho, aby jim to člověk znovu říkal. Z toho mám vždycky velkou radost. Při práci s těmi staršími pak člověka může těšit to, když ho dostane do áčka. Radek Haas, trenér boleslavských gólmanů, pracoval tak dobře, že měl dva gólmany v NHL. Nebo třeba jeho práce s Michalem Valentem, který na sobě i díky jemu a jeho přístupu zapracoval. Radkův syn se dostal do boleslavského Áčka také a nyní chytá ve Finsku. Pro něj je to také dobrá vizitka jeho práce a těší ho, že mu pomohl v jeho další kariéře. Ovlivnil ho a nějakým způsobem ho třeba nasměroval dál. To bych si taky přál.

Na mě působíte jako velice hodný a klidný člověk. Dokážete si představit, že byste někoho seřval? Že byste byl tím přísným trenérem?

U těch malých dětí ne, ale u těch starších si to dovedu představit. Nemám rád, když se člověk na něco vyprdne. Musí být prostě vidět ta snaha. Umím být tvrdý a nemám problém v kabině zařvat, když je nějaký problém. Není to ale o tom řvát po každé třetině jako blázen. Stejně se pak může stát, že tomu hráči někdo za pár let řekne, že to dělá špatně, že teď se to učí jinak. I proto je důležité neustále sledovat ten vývoj hokeje, trendy – ať už je člověk hráč, a nebo trenér. Ale zároveň by do toho hokeje měl dát nějaké svoje know-how, a to právě dávat hlavně těm dětem.

Děkujeme za rozhovor a přejeme ještě dlouhou a úspěšnou kariéru a pevné zdraví!

Další články

Aktuality

22.10.2019

Předprodej na Olomouc

Zatímco online prodej vstupenek na zápas v úterý 29. října s Olomoucí tradičně běží, předprodej vstupenek na vedení klubu bude tentokrát probíhat až v den utkání a to od 8 do 12 hodin. V pondělí 28. října předprodej není. Děkujeme za pochopení.

19.10.2019

Vstupenky na Kladno

Vstupenky na nedělní zápas s Kladnem jsou téměř vyprodány. V online prodeji je k dispozici již jen několik vstupenek a další již nebudou do internetového prodeje uvolněny. Poslední vstupenky v řádu několika desítek budou k dispozici v neděli hodinu před začátkem utkání už jen na pokladnách. Dorazte proto na zápas včas.

15.10.2019

Se Spartou dříve

Utkání 21. kola, které je na programu v neděli 24. listopadu, a ve kterém BK Mladá Boleslav přivítá doma celek HC Sparta Praha, zařadila ČT Sport do svého živého vysílání a úvodní vhazování je z tohoto důvodu posunuto už na 14. hodinu.

15.10.2019

Žejdl dostal stop

Disciplinární komise se zabývala zákrokem Lukáše Žejdla na Ondřeje Romana v nedělním utkání mezi Mladou Boleslaví a Vítkovicemi. Žejdl už v zápase obdržel pětiminutový trest společně s trestem do konce utkání a komise následně rozhodla o stopce na jedno utkání. Mladoboleslavský útočník tak v pátek nepojede s Bruslaři do Karlových Varů.

13.10.2019

B tým nedohrál

Sobotní utkání B týmu proti Královu Dvoru se nedohrálo. Za stavu 4:1 pro Mladou Boleslav totiž před třetí třetinou vypadla elektřina. Výpadek se ukázal být jako rozsáhlý a nepomohlo ani čekání. Po 20 minutách čekání potmě tak hlavní rozhodčí Jan Jílek hráče poslal do kabin a duel ukončil. O tom, zda tento výsledek bude platný, rozhodně ještě příslušná komise Českého svazu ledního hokeje.

12.10.2019

Výjezd do Pardubic

Boleslavští fanoušci se chystají v neděli 27. října podpořit hráče do Pardubic. A protože je druhý den státní svátek, a většinou tak odpadá ranní vstávání, doufá Boleslavská Smečka, že vypraví alespoň dva autobusy. Přihlašujte se a pomozte Bruslařům být v Pardubicích jako doma!