Filip Pyrochta: Splnil se mi dětský sen. I když s hořkým koncem

Filipe, zažil jsi svůj první světový šampionát. Jaké to bylo?

Byl to dětský sen, který se mi splnil. Dřív jsem mistrovství světa sledoval jen v televizi, najednou jsem stál na ledě s klukama, proti top hráčům. Bylo to úžasné – ale bohužel s trochu hořkým koncem.

Jak jsi to všechno prožíval ještě předtím, než ses dozvěděl, že na to mistrovství opravdu pojedeš? Jestli se nepletu, přípravou takříkajíc od začátku do konce sis prošel už víckrát…

Podruhý. A nervy byly obrovský. V Brně nás zavřeli do zasedačky, kde jsme čekali na trenéra s nominací. Když ji oznámil, měl jsem strašnou radost, ale jak jsem odjížděl domů, dolehlo to na mě. Obrovský respekt. Věděl jsem, že na to bude koukat celý národ a nechtěl jsem nikoho zklamat.

Doufám, že se Olda Kopecký nebude zlobit, ale dovolím si prozradit, že tvoje nervy podle něj byly fakt velké. Prý už jsi je pak přenesl i na něj…

Jo, to asi jo. Byli jsme v kontaktu pořád, ale držel se statečně, nepovolil. (smích) Já jsem třeba před zápasem s Rakouskem měl úplně smíšené pocity, nevěděl jsem, co bude. Navíc jsem měl pocit, že ten poslední zápas v Brně se Švýcary jsem odehrál hrozně. Tři týdny člověk žije v permanentním stresu, doma se jen otočí, aby na chvíli vypnul hlavu. Jsem rád, že jsem to zvládl a někde po cestě se nesesypal. A pak jsem si to užíval, co nejvíc to šlo.

Jak moc jiné bylo prostředí? Kabina, spoluhráči – přece jen asi jiná úroveň…

To stoprocentně. Jsou to pořád jen lidi, hokejisti, ale překvapilo mě, kolik kluků nás sleduje. Respektive českou scénu. I ti z NHL. Ptali se na Boleslav, na rodinu… David Pastrňák, se kterým jsem hrával v mládeži, mě hned poznal, i když jsme se osm let neviděli. Bavili jsme se normálně, jako kdysi. Skvělá parta.

My jsme tě samozřejmě sledovali. Tím spíš, že jsi byl prvním Bruslařem na mistrovství světa. Měla jsem pocit, že jsi ze začátku působil trochu opatrně, ale postupem času ses dostával víc do popředí. Bylo to tak?

Možná. Na zápas jsem chodil vždycky mezi posledníma, ale ne kvůli rituálu – prostě jsem tak nějak čekal, až se uvolní cesta. Určitě pomohlo, že jsme vyhráli první zápas, to dodá sebevědomí. A zkušení kluci nám nováčkům hodně pomáhali, díky tomu ten ostych opadl. Sebevědomí šlo nahoru a myslím, že se to pak podepsalo i na výkonech.

Skupina se vám povedla skvěle, ale poslední zápas s Amerikou vás posunul na třetí místo. To rozhodlo o osudu celého turnaje, že?

Jo, přesně. Prohráli jsme jediný zápas, ale byl klíčový. Skončili jsme třetí a museli jsme se stěhovat. Plán byl zůstat v Dánsku a počkat si na soupeře, ale místo toho jsme jeli na domácí Švédy. A ti… (odmlčí se) No, byli jinde. První třetinu jsem jenom koukal, co se děje. Pak už to šlo, ale začátek byl těžký.

Jsi typ hráče, který řeší, kdo proti němu hraje?

Jo, dívám se na soupisky, vím, kdo může nastoupit. Ale snažím se to moc nepřipouštět. Proti Švédům to ale bylo znát. Celý tým z NHL. Ten respekt tam byl.

Jak na tebe zapůsobilo celkové zázemí a organizace?

Zázemí bylo výborné. Fanoušci, hotel, hala – všechno fajn. Jen kabiny byly zvláštní, osm týmů v jedné hale a oddělené jenom přepážkami. Občas hrála hudba od sousedů a trenér nemohl mluvit. Takže jsme museli jít vedle zaklepat a slušně poprosit, jestli by se mohli na deset minut ztišit. (smích) Na tréninky jsme někdy jezdili autobusem v kompletní výstroji, protože jsme prostě museli do jiné haly. Ledová plocha měla mimochodem jiné rozměry než ta, na které jsme pak hráli zápas. To bylo zajímavé... No a když už jsme trénovali tam, kde jsme měli, tak jsme zas pochodovali takových 400 metrů z kabiny na led. V bruslích je to celkem zážitek.

Co média? Mistrovství je asi trochu jiný level, že?

Totálně. Rozhovory před zápasem, po zápase, před třetinou, po třetině. Nebyl den, kdy bych někde něco nepovídal. Nemám s tím vyloženě problém, vím, že to k tomu patří, ale přiznávám, že občas už toho bylo moc.

Bylo fajn mít tam s sebou Oldu Kopeckého? Pomohl ti to?

Obrovsky. Dodával mi klid. Znali jsme se už dřív, ještě, než jsem vůbec do Boleslavi přišel, ale za ty dva roky v Bolce mi přirostl k srdci. Asi se to o mně obecně ví – já jsem spíš takový introvert. Nemám moc rád cizí kolektivy, respektive trvá mi, než se sžiju s prostředím. A v tomhle byl Olda prostě držák. Mrzí mě, že už tu nebude, ale jeho rozhodnutí respektuju. Ale tak trochu doufám, že ho budou svrbět ruce a bude se často vracet. (úsměv)

Zpětně jsi byl hodnocen jako jeden z nejlepších obránců Česka na turnaji. Vnímáš to?

Popravdě ani ne. Když už, beru zpětnou vazbu hlavně od trenérů nebo lidí z hokeje. Internet neřeším. Ale jsem rád, že to asi nebylo špatné.

Co ti řekli trenéři?

Bylo to převážně pozitivní, za což jsem moc rád. Ale víc bych si nechal pro sebe.

A jak trávíš čas teď po návratu? Odpočíváš?

Snažím se. Věnuju se rodině, trochu sportuju, abych se nezakyselil. Občas si jdeme s Lakym (Dominik Lakatoš, pozn. red.) zahrát tenis. A od příštího týdne začínám s tréninkem.

Dovolená nebyla?

Zatím ne. Možná tam něco dokážu nacpat, ale pravděpodobně bych musel na dovolené trénovat. Což by se asi dalo, nevadí mi to.

Kdy tě oficiálně znovu uvidíme v kabině Bruslařů?

Se začátkem ledu. Rád bych už na ty dobrovolné dva dny v předposledním červencovém týdnu. Aby to bylo v klidu a já si vyzkoušel výstroj.