BK MLADÁ BOLESLAV

Martin Ševc končí kariéru: Titul v Boleslavi? Co není, může být. Jen už ne se mnou na ledě

11. 8. 2022
Autor: Jitka Čechová
M l. B o l. – Čtyři mistrovské tituly a jedno stříbro ve švédské nejvyšší soutěži, zlato a dvě stříbra v tuzemské extralize, titul vicemistra KHL. Čtyřicetiletý obránce a v posledních třech sezonách kapitán a lídr Bruslařů se rozhodl ukončit svou profesionální hráčskou kariéru. „Svou aktivní kariéru končí významná osobnost českého hokeje, typ poctivého hráče se slovem v kabině, jaký se dnes už jen tak nevidí,“ říká na adresu Martina Ševce majitel klubu Jan Plachý. „Je nám ctí, že jsme ho poslední tři roky měli ve svých řadách. Děkujeme a přejeme hodně štěstí na další cestě.“ Co ke svému rozhodnutí říká sám Martin Ševc zjistíte v následujícím rozhovoru:

Martine, na úvod se nabízí asi ta nejjednodušší otázka – proč?

Poněvadž už nastal čas. Já jsem vždycky říkal, že bych nerad odcházel, až mě někdo bude vyhazovat. Že chci skončit, dokud jsem trochu prospěšný na ledě.

Loni jste ještě prospěšný určitě byl. Měl jste pocit, že v další sezoně už by to tak být nemuselo?

Ano, v loňské sezoně jsem snad ještě opravdu něco uhrál. (úsměv) Ale tak nějak jsem dospěl k tomu, že už to nechci dál pokoušet. Kdykoliv by to mohlo sklouznout na opačnou stranu, a to bych nechtěl.

Jak dlouho ve vás to rozhodnutí zrálo a co pak definitivně rozhodlo?

Dá se říct, že asi celou uplynulou sezonu. Určitě k tomu přispívala i skutečnost, že základní část se nám nepovedla. Dost mě to užíralo, připadal jsem si za to zodpovědný, byl jsem kapitán, takže jsem měl pocit, že to jde nejvíc za mnou. Myslím, že jako tým, ani já jako jedinec, jsme nepodávali žádné geniální výkony. Tehdy to ve mně začalo hodně hlodat, jestli ještě takové nervy mám zapotřebí. Dá se říct, že s koncem základní části jsem byl rozhodnutý. V play off se to pak otočilo a ve mně to začalo hlodat zas z opačného směru – že by to za to možná ještě stálo. Ale jak pak běželo léto a já uvažoval opravdu v klidu a bez emocí, rozsekl jsem to nakonec takhle. Nabídek bylo celkem dost, ale já už si řekl, že už to stačilo.

Jaká byla reakce v kabině?

Já říkal už pár let, že tahle nebo tamta sezona je ta poslední, takže si nejsem jistý, jak moc mě brali vážně. (smích) Ne, já o tom mluvil celkem otevřeně, takže jsem tím asi nikoho moc nepřekvapil. Ačkoliv spousta kluků mi říkala, že rok bych to ještě určitě dal. Asi dal, ale přiznávám, že teď přes léto jsem zjistil, že už se mi do toho každodenního drilu ani nechce. Hokej mám rád, vždycky ho budu mít rád, ale chci ho hrát už jenom pro radost a když se mi zrovna bude chtít.

Takže je nějaký takový plán? Hrát někde jen tak pro radost?

Jojo, jsem domluvený v Poděbradech, i když oni mi tam ještě pořád tak úplně nevěří, že tu extraligovou kariéru fakt věším na hřebík, a že opravdu přijdu. Mám tam v mládeži oba kluky, dává mi to největší smysl.

Co právě vaši synové? Nebyli oni jedním z těch tlaků ve stylu „tati, ještě hraj“?

Ze začátku určitě ano, byli z toho trochu špatní, ale když zjistili, že budu s nimi v Poděbradech, byli spokojení. Nechci říct, že nerozeznávají ty jednotlivé úrovně a soutěže, to určitě ne, ale pro ně je prostě důležité, že budu hrát, a to, že to bude v Poděbradech, je pro ně možná ještě důležitější.

Co jinak? Už máte nějaké plány?

Řekl jsem si, že léto si nechám pro sebe. Takové prázdniny. Udělal jsem si trenérskou licenci B, i když se přiznávám, že jako trenér se ještě úplně nevidím. Když pominu malé děti, se kterými trochu pomáhám. Je to pro mě spíš taková další otevřená možnost.

Svou budoucnost ale tedy pořád vidíte hlavně v hokejovém prostředí?

Asi ano. Jestli v životě aspoň něco trochu umím a rozumím tomu – nebo si to alespoň myslím – tak hokeji. Navíc nejsem typ, co by vydržel nic nedělat. Celý život jsem jel v určitém režimu a kdybych neměl dělat vůbec nic, do týdne se ukopu nudou.

Když se podíváte na svou kariéru jako celek, dá se říct, že cítíte hrdost?

První slovo, které mě asi napadá, je „překvapení“. Když dneska poslouchám malé děti a mladé kluky a slyším, jaké mají cíle a co všechno by chtěli… Když se podívám zpátky na sebe, tak já nic takového neměl. Říkal jsem, že bych to jednou chtěl hrát, protože mě to baví, ne proto, abych si mohl koupit auto a barák. Přiznám se, že by se mi líbilo, kdyby se tahle obyčejná radost vrátila i k dnešním dětem. Já osobně jsem asi nikdy nedoufal, že budu mít takovou kariéru. Začínal jsem na Kladně, původně v Poldi, pak jsem ale přešel do PZ, což se bralo za takový ten druhý tým. Kolikrát jsem třeba ani nehrál. Ale bavilo mě to, měli jsme tam skvělou partu a tím sportem jsme se bavili. Tehdy mě vážně ani nenapadlo, že bych mohl dokázat to, co jsem dokázal.

To, co jste teď popsal, o té hrdosti ale vypovídá…

Asi máte pravdu. Jen mi to asi ještě úplně nedochází, to nejspíš přijde časem. Mám doma takovou místnost, kde mám všechny dresy, ve kterých jsem kdy hrál, takže když jsem tam, nějaké pocity na mě doléhají. Ale jak poběží čas, bude to asi intenzivnější, teď jsem z toho vlaku sotva vystoupil. Ale faktem je, že když jsem třeba s kluky na pivu, kolikrát se přistihnu, že už hodně vzpomínám. (smích)

Říkáte, že jste svou hokejovou kariéru nebral moc vážně. Kdy přišel ten zlom? Kdy jste si řekl „tak jo, tak už jsem někde výš“?

Asi moje první celá sezona v extralize (2004/2005 za Kladno, pozn. red.), která přišla po sezoně v Berouně, kde se nám povedlo vyhrát základní část a dostat se až do finále prvoligového play off. Pak jsem dostal příležitost hrát při výluce NHL s Tomášem Kaberlem, Jaromírem Jágrem, Pavlem Paterou a Martinem Procházkou v jedné lajně. Tehdy mi to začalo asi trochu docházet. A hlavně když se dívám zpátky, tak dneska už vím, že tahle sezona, když jsem hrál ve dvojici s Tomášem Kaberlem, mi dala do hokejové kariéry vůbec nejvíc.

Vydal jste se pak i do zahraničí, šest let jste strávil ve Švédsku, byl jste taky v Bělorusku a Švýcarsku. Co vám daly tyhle štace?

Určitě rozhled. A řeč. Když jsem šel poprvé do Švédska, uměl jsem pozdravit a poprosit o pivo. Když jsem tam přiletěl a dal svůj první rozhovor, bylo mi tak trapně, že jsem chtěl hned zpátky. Napoprvé jsem tam byl jen na pár měsíců a byla to tvrdá lekce, která mě okamžitě donutila začít se učit anglicky. Přiznám se, že tehdy jsem byl v tomhle strašně hloupý. Vůbec mi nedošlo, že když jedu do zahraničí, potřebuju umět trochu víc než jen základy ze školy. Zachraňovalo mě jenom to, že jsem tam byl s Pavlem Paterou a Radkem Hamrem, který uměl plynule třemi jazyky. Ale stejně mi nebylo dobře po těle. Takové věci člověka hodně školí.

Máte nějaké dva tři momenty, na které budete vzpomínat vůbec nejvíc?

Nemyslím si, že bych se na to díval vyloženě takhle… (zamyslí se) Asi mistrovství světa, to byla jedna z věcí, o kterých jsem si myslel, že mě vůbec nemůže potkat (2013/2014 v Bělorusku, Češi skončili čtvrtí, pozn. red.). Pak finále KHL se Lvem Praha (2013/2014). A asi i první titul ve Švédsku (2005/2006, Färjestad BK), i když ty tituly jsou všechny krásné a přináší spoustu nádherných vzpomínek. Určitě je pro mě památný i ten první český, v Liberci, který byl zároveň první i pro klub. Těch momentů je strašně moc a určitě budu mít na co vzpomínat.

Když už jsme u těch titulů – asi trochu zamrzí, že jste se s ním nerozloučil v Mladé Boleslavi, ne?

Tak to by bylo samozřejmě geniální. (smích) Dost jsem tím popichoval i kluky v kabině, že by to bylo krásné, a že bych pak ten konec kariéry oznámil velkolepě přede všemi. Ale bohužel. Nicméně co není, může být. Jen už ne se mnou na ledě.



Zobrazit příspěvek na Instagramu
Příspěvek sdílený BK Mladá Boleslav (@bkmladaboleslav)
×
Dnes v 16:00 | MUZ
BK Mladá Boleslav
Rytíři Kladno